Říjen 2008

→Můj příběh :) 1←

29. října 2008 v 19:28 | Đany |  The other
Ehm, ehm .... jednou jsem se nudila, a tak jsem vymyslela tenhle příběh.Je smutný, tak že kdo nemá rád smutný příběhy, tak ať to raději nečte. Jinak tenhle příběh jsem vkládám kvůli mé kámojdě Katce, která to jsem chtěla :)


Slabost? Beznaděj? Naděje?Ne!Jen strach...1/3


Skoro 15-letá dívka ležela na posteli.Dívala se směrem nahoru.Dívala se na nebesa.Na krásná nebesa, která ji kupovala maminka.Byla oranžová.Lehce dopadaly na její postel.Dívčiny myšlenky se rozutekly na všechny strany.Když byla sama a nikým nerušena, vždy ráda přemýšlela.
Přemýšlela o svém životě, o lidech které milovala, o svým neštěstí, které jí sužovalo.
Byla sama.
Rodiče se dívce rozvedli, když jí bylo 14let.Tedy abych to upřesnila, rozvedli se jí před rokem.Rána, která byla pořád otevřena se ještě nezahojila...
Otec se od nich odstěhoval hned jak to šlo.Znovu se oženil a se svojí milenkou počali dítě.Dítě, které bylo dívčiným nevlastním sourozencem.I kdy se před svojí matkou přetvařovala, jak otce má ráda, tak nikdy tomu tak nebylo.Nemohla pochopit, jak to mohl udělat.Jak mohl podvést její matku a začít si s tou nánou.Dívce se po tváři začaly spouštět slzy.Kutálely se z pod, teď už zavřených víček dolů přes nos, kde se vyhoupli na rty a stekly až ke krku.
Dívka se smutně usmála.
Kolikrát, když šla po její vesnici uviděla malou holčičku.Holčička měla krásné,blonďaté vlásky, které měla v roztomilým drdůlku.Jen pár neposlušných pramínků měla spuštěných.Obličej měla mírně opálený a oči ji jiskřily neplechou.A taky, že ano!Zrovinka udělala nějakou malou neplechu.Její otec k ní běžel a na tváři mu hrál pobavený úsměv.V očích měl jiskřičky pobavení a za otce běžela maminka dítěte.Oba rodičové přiběhli k dítěti a veselo ho objali.Otec pohladil holčičku po vlasech a dal ji letmý polibek na tvář.

Slabost? Beznaděj? Naděje?Ne!Jen strach...2/3


Vzal svoji dceru za malou ručičku a svoji ženu také.Muž políbil manželku do vlasů a se smíchem odešli.
Dívka viděla samé rodiny, které se nerozpadly.Žily šťastně , tak dlouho dokud nezemřely a i potom, po smrti si byli pořád věrní.
Ach ano, dívka žárlila.A moc žárlila.Žárlila na rodiny, které držely pohromadě a nikdy si navzájem nehází klacky pod nohy.Dívka pootočila hlavu na pravou stranu.
Někdo zaklepal.
Maminka.
Vešla do dveří a usmála se na dívku.
,,Večeře."
Dívka kývla.
Chuť k jídlu dávno neměla.Taky se to na ní hodně podepsalo.Zhubla o dost kil.Jen před mámou dělala, jak je vše v naprostém pořádku.Opatrně si svedla.Proč?Proč by měla pospíchat?Svět ji neuteče.Lidí ji neutečou.Otevřela dveře ze svého pokoje ven a přešla až do kuchyně.Sedla si na židli a máma ji dala na stůl talíř s jídlem.Vzala vidličku s nožem a začala se v jídle nimrat.,,Děje se něco?"
Dívka zvedla pohled.Oči se jí střetnuly s mamčinými.Dívka zakroutila hlavou ,,Ne!"
,,Pokud by sis chtěla promluvit, tak řekni."matka na ní nenaléhala, věděla, že chce její dcera čas.Ale nevěděla, že dcera už čas nepotřebuje.
Dívka přikývla.Matka vstala od stolu a odešla.Dívka osaměla.Zastrčila si pár černých pramenů vlasů za ucho a dala si jedno sousto do úst.Opatrně přehazovala sousto z jedné strany úst do druhé.Po chvilce sousto spolkla.Jídlo jí z úst sklouzlo dolů přes krk až do žaludku.
Dívka přenesla talíř s jídlem do dřezu a odešla do svého pokoje.Sedla si ke svému pracovnímu stolu a začala psát.Psát o dívce, která má všechno a zároveň nic.
Má krásný stříbrnočerný počítač, hifivěž, police narvanými DVDčkama, oblečení kolek chce.Má všechno, ale to hlavní, co by chtěla jí rodiče nemůžou dát.Přála by si rodinu.Maminku s tatínkem, kteří by se pusinkovali na každičkým rohu...


Slabost? Beznaděj? Naděje?Ne!Jen strach...3/3


Dívka dopsala poslední odstavec.
Někdo vešel.
Maminka.
Dívka schovala svůj sepsaný příběh mezi knihy, které měla rozházené po stole.Stočila svůj pohled na svojí matku.
,,Práci mám na večer ano?Uvidíme se ráno Zlato.Pa."líbla matka svoji dceru na tvář.Dívka se usmála a také se rozloučila.Matka zabouchla dveře a odešla do práce.
Dívka si uklidila pokoj.Všechny věci, oblečení a všelijaké doplňky si uklidila do skříní a poliček.Knihy, které měla vedle položené dala do police.Utřela prach a vysála podlahu.Ještě zalila květiny a znovu si sedla do křesla.Vzala papír a tužku.Papír položila na stůl a lokty se opřela o okraj stolu.Přemýšlela, jak by měla napsat svoje rozloučení.
Nakonec se rozhodla tak to:
Milá maminko,
Mám tě velmi ráda.To, co jsem udělala, za to nemůžeš ty.Už jsem nesnesla takovéhle břemeno, které mě táhlo za srdce.A jediné východisko, které jsem našla bylo tohle.Doufám, že mi odpustíš a nikdy na mě nezapomeneš.
Sbohem tvoje milovaná dcera
Dívce stékaly slzy smutku a bolesti.Stékaly po jejím obličeji, kde spadly na papír.Vsákly se.
Dívka se podepsala a odložila na papír, jak to vždy dělala a k tomu přiložila uschlou červenou růži.Měla je ráda, když byla mladá...vlastně i teď si nějakou růži koupila a nechala ji uschnout.
Dívka přešla přes pokoj až ke svému stolu.Otevřela šuplík a vytáhla žiletku.Žiletka se ve slunci zaleskla.Byla ostrá, o tom nebyl pochyb.Dívka si sedla na zem k posteli.Nohy si přitáhla k tělu a natáhla ruku se zápěstím, kde ji tepala tepna.Dívka se ještě jednou nadechla a přiložila žiletku k zápěstí.Ladně po něm přejela.Trochu více zatlačila a stříbrná žiletka zajela do masa.Z rány začala vytékat rudá tekutina.Dívka sykla.Ne bolestí, ale překvapením.
Rudá krev začala stékat po ruce až k loktu.Žiletka byla celá od krve a dívčino oblečení také.Zem okolo dívky nasáklo také rudou barvu.Dívce kanuly slzy po tváři, kde se smíchaly s krví.
Dívce bylo poněkud mdle.Upustila žiletku na zem.Ta s malým cinknutím dopadla na zem.
Dívka padla na zem.Hlavu ponořila do krve a její černé vlasy se namočily do krve.Oblečení měla taktéž mokré.Dívka s uspokojením zavřela oči.Rty se jí zformovaly so vlídného úsměvu.Poslední, co dívka zašeptala bylo jen jedno slovo.Slovo, které se odrazilo od stěn jako malý balónek.Slovo, které se vsáklo do tohoto pokoje.Slovo, které se ponořilo do rudé krve.
,,Sbohem!"
A ponořila se do nekonečného snu.Doufejme, že dívka bude mít šťastnou smrt a pozná už jen šťastné chvíle.
A jak to dopadlo?
Když dívčina matka přišla do jejího pokoje a uviděla svoji dceru v kaluži vlastní krve, zhroutila se na zem.
Zbláznila se z toho a teď leží v nemocnici.Dopis, který ji zanechala její dcera si nikdy nepřečetla a růži, kterou dívka položila k dopisu odfoukl vítr ze západu.Růže a dopis byli zapomenuty a tak už nikdy nedošly svého cíle.
Už nikdy nedošly ke svému majiteli.
Dívka se znovu narodila jako roztomilé miminko.Její rodiče se milovali až do smrti.Dívce se splnil její sen, aby měla rodinu.
A její matka?
Ta byla v nemocnici do své smrti.Až na smrtelné posteli, kde doktorům řekla větu:
,,Dopis růží!" a poté naposledy vydechla.

Moje diplomky za bleskovky:)

19. října 2008 v 9:08 | Đany

Emo oblečení:)

12. října 2008 v 11:02 | Dany |  The other
Ahojky,
i když Emo nejsem, tak se mi ten styl tak trošičku líbí.Hlavně nějaké oblečení...
Třeba tašky:)
Neob boty jsou některé hezké:)
dokonce i návleky na ruky ...

Mé vysněné auto:)

12. října 2008 v 10:50 | Dany |  The other
Jsem blázen, ale už mám vybraný auto, které si koupím.Samozřejmě, že si chci udělat řidičák.Jinak by to ani nešlo:)
Mno.....tak tady je můj krásný Brouček:)
Je to bílé kupé-kabrio.Peugeot 308 CC.Kupé s pevnou skládací střechou v sobě prý skrývá několik novinek, těšit se můžeme třeba na elektrické vyhřívání všech sedadel a několik konstrukčních úprav přispívajících k lepšímu obtékání vzduchu. Četla jsem na internetu, že je to nejnovější model, který se za několik měsíců představí v Paříži.Článek byl uložen 11.7.2008, tak že nsi myslím, že je už i u nás:)
Tahle můj "brouček" vypadá, když nemá střechu dole.
Velký prostor:)
Tak co?Jak se vám líbí moje vysněný autíčko?Hezký ne?:)